PT  - JOURNAL ARTICLE
AU  - Kokeš, Radomír D.
TI  - Česká kinematografie jako regionální poetika. Otázky kontinuity a počátky studiové produkce
DP  - 2020 Sep 1
TA  - Iluminace
PG  - 5--40
VI  - 32
IP  - 3
AID - 10.58193/ilu.1672
IS  - 0862397X
AB  - Na nejobecnější úrovni se tento článek snažil odpovědět na otázku, co je zapotřebí k napsání estetické historie českého filmu. Jako takový se pokusil nastínit možnosti výzkumného projektu o poetice českého filmu ilustrovaného na příkladu českého filmu v období kolem otevření barrandovských studií v roce 1933. Poetika kinematografie zkoumá konstrukční principy filmové tvorby z hlediska (a) jejich vztahu k jednotlivým dílům a skupinám děl a (b) jejich vztahu k konkrétním empirickým podmínkám vzniku těchto děl v synchronní a diachronní perspektivě. Článek v souladu s těmito výchozími body argumentoval, že pro takový výzkumný projekt je klíčová vnitřní soudržnost výzkumného korpusu. Česká kinematografie však představuje velmi rozmanitou skupinu filmů. Navíc je obtížné rozhodnout, do jakých kategorií všechny filmy spadají, natož získat na jejich základě přesvědčivý korpus.  Jak však bylo uvedeno v první části textu, pokud definujeme výzkumný korpus na základě dominantního jazyka, dominantního místa produkce a preferovaného typu distribuce, můžeme dospět k logicky konzistentnímu korpusu tzv. regionálního filmu. Jinými slovy, je možné vytvořit skupinu filmů, které směřují k funkčně srovnatelným cílům. Ve druhé části článek vycházel z dlouhodobé perspektivy polemikou s takovými vysvětleními poetických přístupů k regionálním kinematografiím ve srovnání s hollywoodskou kinematografií na jedné straně nebo mezinárodními stylistickými tendencemi na straně druhé. Prvním argumentem bylo, že v případě českého filmu se v 30. letech 20. století požadavky studia na systematickou práci a standardní postupy střetly s praktikami, preferencemi a systémy norem z období, kdy je filmaři přijímali nesystematicky a bez vně předepsaných standardů.  Druhým argumentem bylo, že ve 20. letech existovalo několik paralelních dominantních systémů norem pro celovečerní filmy, které nesměřovaly k sjednocení. Řídí se jinou tvůrčí logikou než v případě mezinárodních norem. Třetí část článku se vrátila k otázce vztahu mezi tvůrčí a studiovou kontinuitou z krátkodobějšího hlediska v analýze prvního filmu natočeného v barrandovských studiích, Vražda v Ostrovní ulici z roku 1933. Článek kladl následující otázku: Do jaké míry a jakým způsobem je Vražda v Ostrovní ulici projektem představujícím stylovou kontinuitu nebo diskontinuitu ve vztahu k filmům natočeným v předchozích letech? Text ukázal, že ačkoli měl film uplatňovat řadu sebevědomých filmových technik, činil tak v kontinuitě s konvenčními postupy českých filmů a filmařů z předchozích let. Čtvrtá část článku, epilog, vycházela z předchozích zjištění a přinesla obecnější úvahy o tom, jak může výzkum tzv. české regionální poetiky přispět k celkovému poznání estetické historie českého filmu.