Fulltextové hledání

Tento článek se zaměřuje na formálně analytický výzkum filmového herectví a klade si dvě otázky. (1) Do jaké míry je tento přístup k nástinu filmového herectví realizovatelný a jak vysvětluje kontinuity a diskontinuity stylových dějin českého němého filmu do roku 1922? (2) Do jaké míry je či není takový cíl dosažitelný s pomocí dosavadních poznatků v oblasti mezinárodní historiografie filmového stylu? Tato studie ve své první části sleduje argumentaci shora dolů. Reflektuje již existující interpretační rámce spojené s ranými dějinami filmového herectví, především ve velkých zahraničních kinematografiích (například americké a francouzské). Ty se vztahují jednak k filmové praxi české kinematografie v tomto konkrétním období, jednak ke konstruktivním principům dochovaných českých filmů z přelomu desátých a dvacátých let. Namísto mechanické identifikace podobných či dokonce stejných rysů se tento článek pokouší kriticky prozkoumat platnost, využitelnost a vypovídací hodnotu těchto interpretačních rámců vůči stylovým dějinám české kinematografie. Druhá část tohoto článku obrací předchozí postup argumentace, když se pohybuje zdola nahoru. Zaměřuje se na důkladnou stylistickou a narativní analýzu konkrétních českých filmů na pozadí identifikovaných dobových filmařských postupů v české kinematografii. Článek tak nabízí synchronní výklad některých stylistických aspektů jednoho roku české filmové produkce (1918) a pojednává o třech třídílných filmech se silnou ženskou hrdinkou: Učitel orientálních jazyků, A vášeň vítězí a Učitel orientálních jazyků. V souvislosti s těmito filmy rozebírá principy hereckých technik, zkoumá otázky filmové inscenace a především vysvětluje jejich funkce v jednotlivých filmových dílech, která vzájemně porovnává a zasazuje do širšího historického kontextu.

Úvod k následujícímu bloku článků věnovanému tématu Film je jinde/ Mimo prostor kina. Základní seznámení s pojmy, problematikou a hlavními myšlenkami a stručné charakteristiky příspěvků.

Rozhovor s francouzskou filmovou historičkou Ginette Vincendeau se kromě francouzských specifik dotýká i obecnějších otázek trans-nacionálního výzkumu.

Studie se zaměřuje na zodpovězení několika dílčích výzkumných otázek, které kontextualizují téma protektorátního filmového průmyslu, konkrétně okolnosti vzniku a existence nacisty vytvořené společnosti Prag-Film. V první části studie je představena koncepce říšského filmu, jejímž cílem bylo všeobecné produkční a ekonomické posílení německé kinematografie na domácí i zahraniční úrovni. V letech 1937-1942 nacisté realizovali rozsáhlou centralizaci a částečné zestátnění filmové infrastruktury v Německu a v některých okupovaných zemích včetně Protektorátu Čechy a Morava. Druhá část studie analyzuje konkrétní kroky a okolnosti, které vedly ke germanizaci českých filmových ateliérů Cautio Treuhand. Mapujeme vyjednávací proces z roku 1942, jehož cílem bylo vyjasnit postavení nové pražské filmové společnosti, formálně se nacházející pod říšskou správou Kulturního oddělení Úřadu protektora, ale také pod dohledem UFI Reich Group (jejíž dceřinou společností se Prag-Film v témže roce stal). V letech 1941-1944 Němci do pražských filmových ateliérů mohutně investovali a vybudovali komplex 13 filmových zvukových scén. Jejich celková plocha byla v roce 1944 větší než plocha zvukových scén největší německé filmové společnosti Ufa. V neposlední řadě sloužil Prag-Film jako účinný nástroj kontroly české filmové produkce a díky systematickému zapojení českých filmařů sehrál i důležitou propagandistickou roli. Prag-Film se stal úspěšným příkladem plně integrovaného nástroje sloužícího cílům říšské filmové politiky.

Článek přináší historický důkaz tendencí přemisťovat filmovou zkušenost účelově do prostředí mimo prostor běžného kina a připomíná projekt informačního kina na letišti Praha - Ruzyně v r. 1947 a o promítání filmů v jídelních vozech ČSD v 50. letech 20. století. Následují materiály dokládající vznik obou projektů.

Studie o vzniku Státního projektu filmové dokumentace Československa a o jeho cílech propagovat zlepšení v infrastruktuře země a podpořit města a kraje v rozvoji funkčních struktur veřejných služeb. Význam projektu v oblasti cestovního ruchu a mnoha dalších odvětvích československého hospodářství v době krize v letech 1929-1941. Zahraničně-politické okolnosti zapojení ministerstva národní obrany. Dotace a státní podpora výroby propagačních, přírodopisných a zeměpisných filmů mezi roky 1935-1940.

Recenze publikace historika Tomáše Dvořáka, Sběrné suroviny. Texty, obrazy a zvuky nedávné minulosti.

Článek se zabývá řadou významných rysů filmové teorie a kritiky básníka a představitele české meziválečné avantgardy Vítězslava Nezvala. Nezval bývá jako autor textů o filmu ve srovnání s Karlem Teigem poněkud marginalizován, ale vzhledem k těmto rysům a rámcům představuje v dějinách české filmové teorie zcela ojedinělý, byť poněkud neuchopitelný fenomén. Především v jeho výkladu fenoménu kinematografie došlo během jediného roku k nečekanému a významnému myšlenkovému obratu. Tento obrat byl (a) rétorický. Na rozdíl od svého dřívějšího abstrahujícího a teoretizujícího přístupu zaujal později přístup značně kritický, poučný a více zaměřený na konkrétní filmovou praxi. Obrat souvisel také s (b) hodnotami. V roce 1925 navrhl koncepci photogénie, která se zaměřovala na abstraktní a vizuální kvality filmu a využívala námět a příběh jako prostředky, aby se dílo stalo přístupnější širšímu, méně esteticky citlivému publiku.  Nezval však v roce 1926 tento poměr obrátil a hlavní hnací silou se stal námět a kvalita výstavby příběhu. Zadruhé se článek pokusil doložit tvrzení, že Nezvalova filmová teorie má v obou těchto fázích příbuznost s některými aspekty teoretického myšlení ruských literárních formalistů i českých literárních strukturalistů. To mohlo být způsobeno společným vlivem konstruktivismu prostřednictvím Karla Teigeho, setkáním s Romanem Jakobsonem nebo jednoduše sklonem k praktickému myšlení o (filmovém) umění. Toto praktické myšlení souviselo také se zájmem o objevování logiky vnitřních mechanismů díla a jeho produkce.

Materiály dokládající vznik projektů informačního kina na letišti Praha - Ruzyně v r. 1947 a promítání filmů v jídelních vozech ČSD. Vybrané dokumenty shrnují motivace vzniku obou projektů včetně připomínek a výhrad k jejich realizaci. Kino na letišti Ruzyně bylo prokazatelně provozováno do konce ledna 1949, zatímco promítání v jídelních vozech ČSD nebylo vůbec uskutečněno.

Archivní fond společnosti Guba-Film, která vznikla v lednu roku 19331 a která byla po celou dobu své existence provázána s ústřední postavou zakladatele a  majitele společnosti Ludvíkem Gubou.

Rozhovor s Thomasem Leitchem odkrývá celou řadu témat: subjektivní hodnocení adaptací, pokusy o jejich klasifikace, strukturalistický a konceptuální přístup k literárnímu a filmovému narativu atd.

Hudební scéna 90. let ve střední a východní Evropě byla často popisována jako tavící kotel různých žánrů, v němž se různí oficiální i neoficiální hudebníci ze socialistické éry mísili se všemi druhy současných západních impulsů. Nabízí se tak otázka: vedly všechny tyto nové vlivy nutně ke změně vkusu a očekávání publika nebo dokonce ke změně politiky hudebního průmyslu? Na rozdíl od populárního vyprávění o dynamické postsametové revoluci transformace kultury a společnosti nabízí tato esej kontrastní pohled na obzvláště anachronickou tendenci, která se rozvinula během transformace a jejímž hybatelem bylo konzervativní postundergroundové publikum, které toužilo mnohem méně po novosti než po kontinuitě a přežití kulturních a estetických vzorců normalizačního období. V návaznosti na případovou studii české alternativní rockové kapely Psí vojáci (Psí vojáci) a poukazující na několik paradoxů, které rámovaly a určovaly její hudební produkci a přijetí, je cílem eseje prozkoumat sociokulturní mechanismy, které jsou základem anachronického a nostalgického postoje, který podstatně formoval post-socialistickou hudební krajinu. Tím také vysvětluje roli publika, hudebního průmyslu a novinářů, jejichž postoj vedl ke stereotypnímu označení kapely jako „undergroundové legendy“, redukce, která byla jen zesílena obchodní strategií předního labelu kapely, Indies Records. Vycházejíc ze sociologického přístupu ke studiu rockové hudby a hudebního průmyslu, tato studie odhaluje rozporuplnou povahu mýtu o antikomercialismu alternativní hudební kultury.

Recenze publikace Ivana Klimeše Kinematografie a stát v českých zemích

Recenze překladové publikace Filmová propaganda: Sovětské Rusko a nacistické Německo.

Studie, která je součástí připravované disertační práce autora, argumentuje, že 20. léta byla počátkem formování řemesla moderní scénáristiky a ustavování specializované profese scenáristy. Autor používá Josefa Neuberga jako příklad profesionálního scenáristy pracujícího na volné noze.

Autorka charakterizuje nonfikční film a připomíná, že dějiny dokumentárního i nonfikčního filmu stály vždy na okraji zájmu filmových historiků, přestože od počátku kinematografie se natáčelo větší množství filmů nonfikčního typu. Tyto filmy vznikaly s vizí konkrétního užitku, proto je vhodné přistupovat k nim rekonstrukcí kontextu jejich vzniku a následného použití, např. průmyslový film promítaný zaměstnancům nebo jako prezentace firmy, či jako výukový ve školách. Dále autorka podrobně informuje o jednotlivých textech série archivních dokumentů, které následují na dalších stránkách časopisu Iluminace.

Článek zaměřený na kanál pro děti Déčko, který si vydobyl značnou pozornost diváků, ale jeho snahy navázat na zlatou éru českých seriálů pro děti se prozatím nepodařilo naplnit. Autor analyzuje pozadí a důvody nerealizovaných plánů na řadě konkrétních příkladů.

Informace o cílech a způsobu zpracování disertační práce Jaroslava Kratochvíla Obraz Němce v československém filmu (1945-1968).

Úvod k bloku článků s tematikou českého nonfikčního filmu do roku 1945 vymezuje a charakterizuje základní pojmy a terminologii, na konkrétních příkladech uvádí klíčové specifické rysy nonfikčního filmu a jeho schopnosti a podává přehled struktury výroby nonfikčních filmů v období 1922-1945. Autorka úvodu také stručně informuje o obsahu jednotlivých článků z tohoto tématického bloku.

Informace o konání a obsahu Mezinárodní interdisciplinární konference s názvem Mapping, Memory, and the City v Liverpoolu 2010.

Rozhovor s producentem, režisérem a scenáristou Radkem Bajgarem o jeho působení ve funkci šéfa vývoje na Nově. Obsahuje stručnou biofilmografii.

Rozhovor s režisérem a producentem Viktorem Taušem o praktických otázkách vývoje scénářů a projektů po roce 2009.

Studie se zabývá subvenční politkou Filmového poradního sboru ve vztahu k nonfikčnímu filmu a významem kulturně-propagačního filmu na přelomu třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. Autorka odkrývá síť vztahů mezi filmaři, distributory, kiny a státní správou a způsob, jakým vzájemně diskutovali o funkci a ideální podobě nonfičního filmu. Text sleduje strategie rozhodování o podporách s ohledem na proměnu kulturně-politického kontextu a na dotační politiku nahlíží jako na dramaturgický nástroj, který ovlivňuje výběr námětů a pomáhá utvářet obraz mediální reprezentace Československa pro domácí i zahraniční politiku.

Rozhovor s americkým filmovým teoretikem a historikem se zaměřením na dokumentární film, profesorem a proděkanem univerzity v Los Angeles Michaelem Renovem u příležitosti jeho účasti na konferenci Visible Evidence v německé Bochumi v r. 2007.